Ahoj.
Jmenuju se Béďa, ale všichni mi říkají Béduško… Sluníčko… Zlatíčko… no prostě mě milujou a pořád mě ňuňaj a tak 
No… kdybyste věděli, co se stalo, než sem přijel sem, asi byste se jim nedivili, že jsou ke mně takový něžný. Já sem byl totiž ještě se svýma velkýma beránčíma kamarádama v jednom areálu, kde jsme spásali trávu a jen si tak byli. Jedna dobrá duše nás tak pokaždé pozorovala a chodila se tam s náma mazlit, ale já se bál, nikdy sem blíž nešel, ale moji kamarádi jo. S těma se hladila o 106.
Pamatuju se jak někam volala a ptala se, zda by si nás všechny někdo osvojil, nebo aspoň toho malýho plachýho (to jsem byl já). Chlapi, co ten areál vlastnili v tom ale měli jasno… prej nene, už se těšíme na guláš (až později sem se dozvěděl, co to je a co se vlastně stalo 
), ale toho prcka vyhublýho se možná vzdáme… říkali…
Ten den, kdy mě tahle dobrá duše naložila do přepravky do auta, nikdy nezapomenu Málem jsem omdlel strachy a smutkem… oni ty moje kamarády zabili přímo přede mnou, vůbec je nezajímalo, že jsou to moji kamarádi, a že nechtějí zemřít Když mě z přepravky vyndavali, byli jsme u nějakýho velkýho bílýho a kulatýho stanu, vedle kterýho byl domeček se dvěma vstupama a v jednom byly dvě kozí holky a druhej byl asi pro mě… no nevím, raději jsem utekl, jak nejdál to šlo a vůbec sem s těma dvounožcema nechtěl komunikovat. Jak mohli něco tak strašnýho udělat?
Držel jsem se jen u holek Dorotky a Lízy, který přede mnou teda pořád utíkaly, ale nakonec sme se skamarádili a tady mrkněte, jak sme si dávali hlavičky https://www.facebook.com/farmanadeje/videos/2046267248928860/
No je to teda pěknej rozdíl, když jsem přijel a skoro žádná zvířátka tu ještě nebyla a teď, kdy je nás tu tolik, že skoro nevíme kdo je kdo no jsem zvědav, jestli nás všechny poznáte, až přijedete 
