Vody máme dost

Dnes na apríla jsem se se svými psími chuligány vydala do Dobrovítova, kde na mě čekal muž s proutkem a virgulí, aby změřil, zda je na pozemku dost vody pro vrtanou studnu.

Počasí dělalo aprílu čest, sněhové přeháňky a kroupy střídalo sluníčko, vítr mi málem odfoukl mou růžovou feldu, ale ani nepříznivé povětrnostní podmínky, polámané stromy na silnici a levitující popelnice mi nezabránily přijet do Dobrovítova včas.

Na smluveném místě jsem se přivítala se dvěma mladými muži, kteří se se svou firmou zabývají vyhledáváním vody a vrtáním studní. „Tak kdepak to chcete navrtat, paninko?“ zeptal se mě ten, který si s sebou prozíravě vzal pořádnou pracovní obuv a mohl se mnou vyrazit na rozbahněné pole. Studna prý musí být alespoň 12 metrů od cesty. Dobré vědět. „V tom případě bych vrtala tady. Tam bude parkoviště,“ ukázala jsem mu směrem k silnici, „a někde tady technická místnost s přívodem vody,“ zapíchla jsem prst přesně pod sebe.

Pán vytáhl z kalhot své dva drátky a za pět vteřin spokojeně hlásil, že našel, co potřeboval. „Výborně, vody tu máte dost! Přímo tudy, podél pozemku vám vede pramen. Vidíte?“ předvedl mi, jak se oba drátky rozevřely od sebe a vytvořily tak jednotnou linku. „A tady je místo, kde se ten pramen kříží s druhým,“ zamířil kovové proutky pod moje nohy. Skvělé, takže místo pro studnu máme!

„A jak hluboko bude potřeba vrtat?“ ptám se. „To vám dneska bohužel neřeknu,“ omlouval se muž. „Kvůli větru bych to ani nezměřil,“ zastrčil do kapsy svou zázračnou virguli. Musela jsem mu dát za pravdu, že dnes by nám dobrou službu neudělala. Za takového počasí bysme se také mohli provrtat skrz.

„Trochu se bojím té jílovité půdy,“ vyjádřil nakonec své obavy. „Pokud by tu bylo nestabilní podloží, tak by se vrt musel zpevňovat, a to by mohlo celý projekt prodražit až o třicet procent,“ upozornil mě muž na možná rizika, která se prý odhalí až při samotném vrtání. Nedala jsem se zvyklat. „Nebojte, uvidíte, že ten jíl bude jen na povrchu,“ vlévala jsem mu optimismus do žil a pan studnář se nebránil. „Asi ano, je to dost možné.“

Rozloučili jsme se s tím, že jakmile budeme mít na hranici pozemku přivedenou elektřinu a dostatek peněz, ozveme se mu.

Když pánové odjeli, vyvenčila jsem ještě na našich budoucích pastvinách psy a udělala pro vás pár fotek. Snad vás potěší a naladí. Jen si to představte, jak se tu spokojeně pasou ovce, kozy, krávy, prasata a mezi nimi pobíhají slepice a kachny. No už aby to bylo! S vaším přispěním to dokážeme!

Katka a spol.