Starosta Dobrovítova nám fandí!

Milí přátelé,
včera jsme měli veleúspěšný den. Jak už jsme předeslali, dopoledne jsme se sešli s majitelkou dobrovítského pozemku u notářky a podepsali kupní smlouvu. Paní notářka se svým kolegou byli velmi pečliví, takže se celý úkon protáhl skoro na tři hodiny, a my pak museli šlápnout na plyn naší staré růžové feldě, abychom stihli před koncem úředních hodin dojet na katastrální úřad v Kutné Hoře, kde jsme chtěli rovnou podat návrh na vklad vlastnického práva. Nestíhali jsme o pět minut, ale když jsme paní úřednici v podatelně do telefonu vysvětlili, že jedeme až z Prahy a že je to otázka života a smrti, slíbila, že na nás deset minut počká – a skutečně počkala.

Katastr už nás tedy vede v patrnosti a věříme, že do měsíce nás uzná a zapíše jako právoplatné majitele.

Z Kutné Hory jsme se přesunuli do Dobrovítova na smluvenou schůzku se starostou Ing. Václavem Zemanem, kterému jsme představili náš projekt a který jím byl doslova nadšený. Hned sám vymýšlel, jak nám pomoci a jak nám vyjít vstříc. „K tomu vašemu pozemku by se třeba dala přikoupit tahle přilehlá louka,“ ukazoval na letecký snímek Dobrovítova, který visel nad jeho hlavou. „To zjistím, to by neměl být problém.“ Poté rozprostřel na stůl územní plán a zapíchl prst k hranici naší parcely. „Tady bychom obnovili původní cestu, abyste měli lepší přístup pro traktor a valník.“ Zároveň nám nabídl kontakty na místní fachmany. „Máme tu opravdu šikovné lidi, kteří vám rádi s čímkoli pomohou. Umíme vybudovat čističku odpadních vod, studnu, máme tu stavaře, vstříc vám jistě vyjde i místní zemědělské družstvo, až budete potřebovat pomoct s terénními úpravami nebo koupit seno a zrní. Jsme malí, ale šikovní,“ smál se starosta a slíbil, že nás seznámí s místními. „Už jsem se jim o vás zmínil a jsou na vás zvědaví, věřím, že vás přijmou dobře,“ byl plný optimismu pan starosta a přiznal, že i on bude rád za jakoukoli pozitivní zmínku o „své“ obci.

Když jsme mu naznačili, že už teď je jméno Dobrovítov skloňováno mezi lidmi na sociální síti i mimo ni, zamyslel se a vyřkl památná slova: „Víte, celý život vyrůstám na vesnici, kde je běžným zvykem, že se prase, kravka nebo slepice v určitý čas zabije a sní. Ale co opravdu nemám rád, když se lidé ke zvířatům chovají jakkoli hrubě. Každé zvíře, i ta malá slepice, je osobnost a zaslouží si lásku a péči, slušný život. Hodně lidí ví, co se ve velkochovech děje za hrůzy, ale nic proti tomu neudělají, jen se nad tím pohoršují nebo nadávají, ale maso v obchodech kupují dál. Jen málokdo je ochotný s tím něco udělat, změnit se, začít sám u sebe. A já věřím, že jednou se bude o Dobrovítově mluvit jako o místě, kde ta změna začala… Moc vám fandím, je to krásný projekt.“

Když jsme navečer z Dobrovítova odjížděli, cítili jsme, že velká změna se udála i v našich vlastních srdcích. Opět jsme totiž uvěřili, že dobrý člověk ještě žije…

Celý den završil výlet do malé obce nedaleko Pardubic, kde bydlí další dobrá duše, která se nabídla, že nám bude – zatím zdarma – dělat účetnictví. Dokonce prý kvůli Farmě Naděje odmítla lukrativní nabídku. „Peníze jsou jedna věc, ale já chci dělat věci srdcem. A farma je už teď moje srdeční záležitost,“ usmívala se naše nová posila Šárka. Šárka je veganka, skoro vitariánka, doma má dva úžasné psy, z nichž jeden si prošel válečným peklem, a jedno morče, které někdo zapomněl v králíkárně.

Neusínáme na vavřínech a jedeme dál. Dnes podáváme stanovy u rejstříkového soudu, a jakmile bude náš spolek Farma Naděje oficiálně uznán a bude mít přidělené IČO, začneme vybírat peníze, shánět sponzory, budovat a stavět. Ve spolupráci se zkušeným zemědělcem jsme si nakreslili první a předběžný náčrt, abychom si utřídili myšlenky a pochopili nezbytné souvstažnosti, které nám později ušetří práci a co nejvíce zpříjemní zvířatům jejich život.

Buďte s námi, jsme s vámi. Jsme pro zvířata.